Legenda o Modrém čepci

Legenda o Modrém čepci

Starý texaský příběh

Převyprávěla Tomie dePaola

Přeložili Píďovi

Ta Jež Je Sama, se vzdala své nejcennější věci, aby zachránila svůj Lid. Toto je příběh o krásných texaských květinách zvaných Modrý čepec.

“Velcí Duchové, Země umírá. Váš Lid umírá také”, to zpívala dlouhá řada tanečníků. “Řekněte nám, čím jsme Vás tolik rozhněvali. Zastavte to sucho. Zachraňte svůj Lid. Řekněte nám, co máme učinit, abyste seslali životadárný déšť.”

Po tři dny tanečníci tančili při zvucích bubnů a po tři dny Lid nazývaný Komančové pozoroval a vyčkával. A přestože tuhá zima byla pryč, uzdravující déšť nepřicházel.

Sucho a hlad jsou nejtěžší pro nejmenší děti a velmi staré lidi.

Mezi několika zbylými dětmi byla malá dívka zvaná Ta Jež Je Sama. Seděla sama a pozorovala tanečníky. Na klíně měla panenku z králičích kůží – panenku válečníka. Oči, nos a pusa byly namalovány šťávou z bobulí. Na sobě měla legíny zdobené korálky a opasek z leštěných kostí. Na její hlavě byla zářivě modrá peříčka z ptáka, jenž křičí “džej – džej – džej.”  Dívka panenku velmi milovala.

“Brzy půjde šaman na vrchol hory, poslouchat slova Velkých Duchů," řekla jí.  "Potom budeme vědět, co máme udělat, aby znovu přišel déšť a Země byla zelená a živá. Bude mnoho bizonů a lidé budou zase v hojnosti.”

Jak hovořila, myslela na maminku, která její panenku udělala. Myslela na otce, který přinesl ona modrá peříčka. Myslela na dědečka a babičku, které nikdy nepoznala. Teď vypadali všichni jako stíny. Zdá se to dávno, co zemřeli při hladomoru. Lid jí dal jméno a pečoval o ni. Panenka válečníka byla to jediné, co jí zbylo z těchto dávných dní.

“Slunce zapadá,” volal běžec, když probíhal táborem. “Šaman se vrací.” Lid se shromáždil v kruhu a šaman promluvil.

“Slyšel jsem slova Velkých Duchů,” řekl. “Lid začal být sobecký. Po léta bral ze Země, aniž by vracel cokoli zpět. Velcí duchové řekli, že Lid musí obětovat. Musíme udělat obětní oheň a obětovat to nejcennější z našich věcí. Popel z této oběti by měl být rozprášen do čtyř stran Země, Domova Větrů. Až budou tyto oběti vykonány, sucho a hlad ustanou. Život bude navrácen Zemi i Lidu!”

Lid zpíval písně díků Velkým Duchům za to, že jim řekli, co musí udělat.

“Jsem si jist, že to není můj nový luk, co Velcí Duchové žádají,” řekl válečník. “Nebo má zvláštní deka,” dodala žena, a jako všichni odešli do jejich tepee rozmlouvat a přemýšlet o tom, co Velcí Duchové žádají.

Všichni, kromě Té Jež Je Sama. Tiskla panenku těsně k svému srdci. “Ty,” řekla a hleděla při tom na ni. “ Ty jsi má nejcennější věc. Ty jsi to, co Velcí Duchové chtějí.” Věděla, co musí udělat.

Když poradní oheň uhasnul a chlopně tepee byly zavřeny, malá dívka šla čekat zpět do tepee, ve kterém spává.

Noc venku byla tichá kromě zvuků nočního ptáka s rudými křídly. Všichni brzy usnuli, kromě Té Jež Je Sama. Pod Popelem v ohništi v tepee stále žhnul jeden klacek. Vzala jej a potichu se vyplížila do noci.

Utíkala na místo na hoře, kde Velcí Duchové hovořili k šamanovi. Hvězdy ozařovaly nebe, ale měsíc zde nebyl. “Ó Velcí Duchové,” řekla Ta Jež Je Sama, “zde je má panenka válečníka. Je to jediná věc, kterou mám od své rodiny, jež zemřela v tomto hladomoru. Je to nejcennější, co mám. Prosím, přijměte ji.”

Potom posbírala větvičky a žhnoucím klackem zapálila oheň . Malá dívka sledovala, jak klacíky začínají chytat a hořet.

Myslela na svou babičku a dědečka, na  maminku a otce a všechen Lid – oni trpí, oni hladoví. A než by si to mohla rozmyslet, hodila panenku do ohně.

Vyčkala, dokud plameny nepohasnou a popel nevychladne. Potom, Ta Jež Je Sama, nabrala plné ruce a rozhodila popel do Domu Větrů, Severu a Východu, Jihu a Západu.

A na tomto místě upadla do hlubokého spánku, dokud ji první ranní sluneční světlo neprobudilo.

Pohlédla přes horu a protáhla se do všech stran. Kde dopadl popel, byla země pokryta květinami – nádhernými květinami, modrými, jako peříčka ve vlasech panenky a modré, jako peří ptáka, jenž křičí “džej – džej – džej.”

Když Lid vyšel ze svých tepee, jen s těží mohl uvěřit svým očím. Shromáždil se na hoře s Tou Jež Je Sama a hleděl na zázračnou podívanou. Nebylo o tom pochyb, květiny byly znamením odpuštění od Velkých Duchů.

A jak Lid zpíval a tančil svůj dík Velkým Duchům, začal padat teplý déšť a Země začala znovu žít. Od tohoto dne byla malá dívka známá pod novým jménem – “Ta Jež Velmi Milovala Svůj Lid.”

A každé jaro Velcí Duchové pamatují na oběť malé dívky a plní hory a údolí země, nyní zvané Texas, nádhernými modrými květinami.

Až do dnešních dnů.

Vysvětlivky: Modrý čepec - angl. bluebonnet, lat. Lupinus texensis

                   pták jež křičí džej - džej - džej je sojka